Galgo v nouzi
Aktuálně
Aktuality od nás i odjinud
Transport 20/10 aneb transport, který nechtěl.
Galgy Melibea, Veenus, Peluda, Marie a Mariposa měly komplikovanout cestu domu k jejich rodinám do Čech... a budiž nám to lekce, že nesmíme vždy počítat s tím, že transporty probíhají bez problémů.
Původně měly Melibea, Veenus, Peluda a Marie přijet už transporten v polovině září, ale protože jsem ten transport jela jako člen týmu Galgos de la Luz, tak to bohužel nešlo. Proto byl od začátku domluvený další transport, v poměrně krátkém časovém odstupu, protože i Galgos de la Luz chtěli uvolnit co nejvíce kapacit před nastávající loveckou sezónou. Jenže pak byl náš transport na cestě kontrolovaný německou policii, a i když nebylo nalezeno něco závadného, celý incident vedl k administrativnímu řízení. Proto musel být transport opět odložen, a když už se zdálo, že bude vše v pořádku, tak došlo ve Španělsku k úmrtí v rodině děvčat, vedoucích útulek.
Takže když jsem dostala informaci, že gaglušky přijedou 20/10, tak jsem jen zatajila dech a čekala na další pohromu. Která taky bohužel přišla, protože se nám nepodařilo přivézt Melibeu. Melibea chuděra chytla virusový průjem a i když byly okamžitě nasazeny medikamenty, tak nezabraly včas, a veterinář jí nepustil do transportu, protože byla nakažlivá. Situaci řešíme a budeme se snažit dopravit Melibeu domů co nejdřív.
Pátek před transportem se mi vyjímečně podařil tak, jak jsem plánovala, dokonce se mi podařilo se i trochu prospat. Což je vyjímka, normálně před transportem běhám jako křeček v kolečku a většinou se ani nestihnu navečeřet. Jediný technický problém nastal, když jsem si uvědomila, že jsem si jaksi zapomněla připravit auto za světla a tak jsem ve tmě skákala kolem galgomobilu a poprvé řešila sklápění sedaček a přidělávání sítě v novém autě. V 22:20 mi volala posádka transportu, že jsou před Lyonem, což byl smluvený pokyn k odjezdu. Tentokrát jsem jela s kopilotkou galgotetou Mončou, kterou jsem napřed musela vyzvednout doma, a díky mé záhadné navigaci z toho byla velmi zábavná cesta po humnech Prahy-Západ ve tmě a mlze. Nicméně jsem Monču úspešně nabrala včetně její tašky plné proviantu a termosky plné kávy... kávy pro mě... a pak už jsme se vydaly směrem na můj milovaný Heidelberg. Jelo se nám dobře, Monča byla skvělá kopilotka, která mě držela při smyslech, také díky skvělým rohlíkům se šunkou, sýrem a okurkou, které začala tahat ze své tajemné tašky. Na místo předání jsme dorazily před 5:30 a počítala jsem s tím, že budeme tak hodinu čekat, než dorazí transport. Ale za slabých 20 minut už stály vedle nás, takže galgoteta Monča dostala pár instrukcí a šlo se vykládat, což v té tmě nebylo až tak jednoduché. Galgušky si mě pamatovaly, takže to pro ně bylo trošku jednodušší, ale i když chtěly z klece ven, do zimy a tmy se jim moc nechtělo. Veenus a Peluda se okamžitě vyčurali, ale Mariposa a Marie prostě ne a ne. Jak jsme tam kroužili ve tmě a snažily se je přesvědčit o výhodách prázdného močového měchýře, tak Monča objevila oslíka v ohradě a hned ho musela vyfotit, protože mi v domácnosti prý chybí oslík :) Mariposa a Marie pořád ještě nic, tak jsme poprosily o pár pomocných rukou, naložily naše chlupaté poklady do auta a vyrazily na cestu zpět.
Nojo, ale ono bylo jen 6:30, vypadalo to tedy na hodně brzký příjezd domů... Začaly jsme rozesílat SMS jako divé, aby galgotety doma včas informovaly, že je potřeba přijet dřív. Mezitím, jsme se ploužili směrem Praha, galgušky ležely a odpočívaly, jen Veenus spala jako špalek. Naše hektické aktivity ale přece jenom vedly k tomu, že když jsme krátce po poledni dorazily do roubenky, tak na nás čekala rodina Mariposy a ostatní páníčci pak jeden po druhém dorazili také. Galgušky mezi tím běhaly po zahradě a protahovaly si po dlouhé cestě nožky, mezi tím se podepisovaly smlouvy a vysvětlovaly očkováky, fotilo se jako o život, já jsem jaksi pozapomněla nabídnout kávu, pak ještě dorazil Mončin pidichrt Giza... a bylo zvládnuto a předáno, další transport byl úspěšně u konce.
Nakonec bych chtěla poděkovat týmu v Tomelloso a týmu Galgos de la Luz za dobrou spolupráci a za vše, co pro galgy dělají!
A samozřejmě Monče, která mě opečovávala a hýčkala, jako kdybych byla galga :D
Mon
Původně měly Melibea, Veenus, Peluda a Marie přijet už transporten v polovině září, ale protože jsem ten transport jela jako člen týmu Galgos de la Luz, tak to bohužel nešlo. Proto byl od začátku domluvený další transport, v poměrně krátkém časovém odstupu, protože i Galgos de la Luz chtěli uvolnit co nejvíce kapacit před nastávající loveckou sezónou. Jenže pak byl náš transport na cestě kontrolovaný německou policii, a i když nebylo nalezeno něco závadného, celý incident vedl k administrativnímu řízení. Proto musel být transport opět odložen, a když už se zdálo, že bude vše v pořádku, tak došlo ve Španělsku k úmrtí v rodině děvčat, vedoucích útulek.
Takže když jsem dostala informaci, že gaglušky přijedou 20/10, tak jsem jen zatajila dech a čekala na další pohromu. Která taky bohužel přišla, protože se nám nepodařilo přivézt Melibeu. Melibea chuděra chytla virusový průjem a i když byly okamžitě nasazeny medikamenty, tak nezabraly včas, a veterinář jí nepustil do transportu, protože byla nakažlivá. Situaci řešíme a budeme se snažit dopravit Melibeu domů co nejdřív.
Pátek před transportem se mi vyjímečně podařil tak, jak jsem plánovala, dokonce se mi podařilo se i trochu prospat. Což je vyjímka, normálně před transportem běhám jako křeček v kolečku a většinou se ani nestihnu navečeřet. Jediný technický problém nastal, když jsem si uvědomila, že jsem si jaksi zapomněla připravit auto za světla a tak jsem ve tmě skákala kolem galgomobilu a poprvé řešila sklápění sedaček a přidělávání sítě v novém autě. V 22:20 mi volala posádka transportu, že jsou před Lyonem, což byl smluvený pokyn k odjezdu. Tentokrát jsem jela s kopilotkou galgotetou Mončou, kterou jsem napřed musela vyzvednout doma, a díky mé záhadné navigaci z toho byla velmi zábavná cesta po humnech Prahy-Západ ve tmě a mlze. Nicméně jsem Monču úspešně nabrala včetně její tašky plné proviantu a termosky plné kávy... kávy pro mě... a pak už jsme se vydaly směrem na můj milovaný Heidelberg. Jelo se nám dobře, Monča byla skvělá kopilotka, která mě držela při smyslech, také díky skvělým rohlíkům se šunkou, sýrem a okurkou, které začala tahat ze své tajemné tašky. Na místo předání jsme dorazily před 5:30 a počítala jsem s tím, že budeme tak hodinu čekat, než dorazí transport. Ale za slabých 20 minut už stály vedle nás, takže galgoteta Monča dostala pár instrukcí a šlo se vykládat, což v té tmě nebylo až tak jednoduché. Galgušky si mě pamatovaly, takže to pro ně bylo trošku jednodušší, ale i když chtěly z klece ven, do zimy a tmy se jim moc nechtělo. Veenus a Peluda se okamžitě vyčurali, ale Mariposa a Marie prostě ne a ne. Jak jsme tam kroužili ve tmě a snažily se je přesvědčit o výhodách prázdného močového měchýře, tak Monča objevila oslíka v ohradě a hned ho musela vyfotit, protože mi v domácnosti prý chybí oslík :) Mariposa a Marie pořád ještě nic, tak jsme poprosily o pár pomocných rukou, naložily naše chlupaté poklady do auta a vyrazily na cestu zpět.
Nojo, ale ono bylo jen 6:30, vypadalo to tedy na hodně brzký příjezd domů... Začaly jsme rozesílat SMS jako divé, aby galgotety doma včas informovaly, že je potřeba přijet dřív. Mezitím, jsme se ploužili směrem Praha, galgušky ležely a odpočívaly, jen Veenus spala jako špalek. Naše hektické aktivity ale přece jenom vedly k tomu, že když jsme krátce po poledni dorazily do roubenky, tak na nás čekala rodina Mariposy a ostatní páníčci pak jeden po druhém dorazili také. Galgušky mezi tím běhaly po zahradě a protahovaly si po dlouhé cestě nožky, mezi tím se podepisovaly smlouvy a vysvětlovaly očkováky, fotilo se jako o život, já jsem jaksi pozapomněla nabídnout kávu, pak ještě dorazil Mončin pidichrt Giza... a bylo zvládnuto a předáno, další transport byl úspěšně u konce.
Nakonec bych chtěla poděkovat týmu v Tomelloso a týmu Galgos de la Luz za dobrou spolupráci a za vše, co pro galgy dělají!
A samozřejmě Monče, která mě opečovávala a hýčkala, jako kdybych byla galga :D
Mon
