V pátek 31.8. se ve španělské Murcii vydalo na cestu směrem Německo 7 galgoušků, náš zatím největší transport. Náš vlastní galgomobil by to byl pobral jen těžce, proto jsme byly vděčné za nabídku Jany Crhové a jejího manžela, kteří nám nabídli své auto a svou asistenci. A tak jsme v pátek večer vystlali jejich pojízdný obývák dekami a vankůši, já jsem ještě rychle hrábla do svého auta pro atlas Německa a navigaci, a vyrazili jsme pro galgotetu Jitul. Jelikož si Jitul chtěla pochutnat na svém už klasickém posledním cígu v klidu, tak jsme s Láďou využili čas na určení trasy a nastavení navigace. Já sáhla do ruksaku pro atlas... otevřela ho... a vytřeštila oči :) To, co jsem držela v ruce nebyl silniční atlas Německa, ale katalog zahradní techniky, který mi pan Novotný strčil do auta a který ve tmě vypadal stejně jako atlas. Tudíž jsme vyrazili bez atlasu, který jsme ale pro jistotu dokoupili v Rozvadově, kde jsme si dali první pauzu. K našemu úžasu Jana odněkud vykouzlila řízky a jelikož jsme se jak Jitul tak já před transportem už tradičně jaksi nestihly najíst, bylo to velmi velmi milé překvapení. Ono to Crhovic auto bylo stejně velmi zajímavé, je to opravdu takový pojízdný obývák se spoustou užitečných věcí na palubě, od svíčky přes čelní lampu až po toaletní papír. A kelímek od Perly, který jsem celou cestu studovala v síti před sebou a nemohla přijít na to, proč tam je.

Na místo určení, tentokrát nové, jsme dorazili s rezervou 2 hodin, ale řidič Klaus nám SMSkoval, že taky dorazí o 30min dříve, takže bylo vše v normě. Vyrazili jsme pro naftu, našli automat a vybrali penízky na zaplacení dalších v neděli očekávaných adopťáčků, zkontrolovali pojízdný pelíšek a pak jsme se vrhli na další kolo řízků. Jak jsem tam tak baštila řízek, s tou Perlou před očima, tak mi to nedalo a zeptala jsem se Jany... a odpověd mě velmi pobavila :) Pikslička od Perly je palubní nouzová nádoba, tudíž novodobé řešení blicího pytlku :)

Po řízkách jsme usoudili, že si aspoň na hodinku zkusíme lehnout, Láďa se dokonce zavrtal do galgopelšku, jenže sotva jsme se uvelebili, dorazil transport!!! A najednou byli tady.....

Napřed Klaus vytáhl z klece vyjukanou Boleru, kterou jsem vyfasovala do náruče a ani jsem nepokoušela jí postavit na zem. Chuděra byla jako prkno a klepala se jako osika. Posadila jsem jí do rohu auta, aby měla trochu soukromí, a zachumlala do deky protože mi nebylo jasné, jestli se třepe strachy nebo zimou. Bolerka na mě jen kulila oči a pak si tak zachumlaná do deky lehla a ani nedutala. Andrejka se z transportu vyřítila jako dělová koule, hrnula se ven, hned všechny očumákovala a zkoumala, kde je. Pak se začala hrnout štěnda a chudák Jana se tak zodpovědně věnovala situaci, že propásla okamžik, kdy vystupoval její Sancho. Toho mi najednou přidal do auta Klaus a já byla v nouzi, protože Sančík se na mě hned vrhnul a začal mě pusinkovat. Pak následovala Caruška, která nám vyrazila dech, a Bertík, na kterého jsme zírali v tichém údivu. Ten se vrhnul k prvnímu keři a čural jako o život. Byl to strašný šrumec, všichni galgoušci měli obrovskou radost, že jsou venku z té klece. Naskládali jsme všechny až na Sissi dozadu, a jakmile jsme zavřeli dveře, tak se vrhnuli na sít a začali se na nás sápat, ale brzo pochopili, že to nepůjde, a jakmile se auto rozjelo směrem Praha, tak zalehli a usnuli. My jsme měli na zadní sedačce Sissi, protože ta vystupovala v Rozvadově a my jsme nechtěli riskovat otevírání zadních dveří. Sissi byla bavič. Střídavě se sápala po předních sedačkách, hlavně když si strejda Láďa dovolil vzít si řízek a jí nic nedal, po Jitul a po mě. Nakonec usnula Jitul na klíně a pak pro jistotu usnula i Jitul, a v autě byl na chvilku klid. Asi 90km před Rozvadovem usoudila Jana, že by to chtělo záchod, a Jitul pípla, že by to chtělo cígo. Jenže chlupáči vzadu chrněli a tak měli děvčata smůlu a jelo se dál, aby se nevzbudili. Asi 40km před Rozvadovem se začalo chtít i mě, takže když jsme dorazili do Rozvadova, tak to šlo rychle. Daly jsme Marušce a její rodině do náruče vykulenou Sissi, pořešili papíry, a už jsme Jitul a já sprintovaly směrem WC. Jenže zrada, bylo placené a nevracelo peníze. Následovala situace, kterou opravdu miluji: stepujíc odpočítávat drobné Euro! Drobné dostala Jitul, já čapla 1 Euro, Jitul prošla, já tam hodila Euro.... a nic..... mezi tím se přisunula nějaká Němka se starou maminou na berlích, ta se chuděra v tom točícím kříži sekla, uffff, konečně druhý pokus, hodila jsem tam další Euro.... a zase nic.... To už jsem klela jako Pepek námořník a jelikož krize byla veliká, tak jsem to vyřešila za smrčkem :)

Od Rozvadova už jsme silně táhli na branku, jak se říká. Galgoušci se probrali, začali být neklidní, Cara umravňovala Bertíka, a Elena si ustlala na Bolerce, kterou si asi díky dece spletla s pelíškem. Bolera byla totiž pořád ještě zachumlaná do té deky, a i když jí Jitul částěčně odkryla, tak se Bolerka sama zase přikryla. Do roubenky jsme dorazili s hodinovým předstihem, což se nám ještě u žádného transportu nestalo, ale jakmile jsme galgoušky vypustili ven na zahradu, tak se maminy pomalu začali sjždět a vypuklo to nejkrásnější na celém transportu... vítání a slzičky radosti :)

Děkujeme všem naši příznivcům, všem rodinám, které si od nás vzali galgouška, a všem, kteří nám pomáhají přispět alespoň trochu k ochraně těchto nádherných psů. VIVA GALGO!! <3
Mon