Když v sobotu ve tři ráno zazvonil budík, smečka na mě mžourala v očích z děšení, že se jim panička dočista zbláznila , vstávat a jít ven v tuto dobu? Vykopala jsem je až kolem půl čtvrté a když viděli, že se oblékám zalezli všichni pod deku přesvědčeni, že jsem se fakt zcvokla, a spali dál. V půl šesté jsem po lehkém bloudění kdy jsem si spletla Horní Vidím a Dolní Vidím a nefungoval signál na mobilu lehce orosená dorazila k roubence. Olympia mě vítala nadšeně, spolu s šiperkama Maxík a Amy, měli noc -) Odložila jsem svačinu na stůl, a přendavala věci do Passat, načež mi Oly sjela svačinu, honem jsem jí schovala k autu za plot kam smečka z roubenky nemohla, a v tom vidím malou šiperku jak pacinkou přes plot tahá za tašku a saží se ji protáhnout k sobě. Vůně sekané ji dostala, ale jak jsem vytáhla foťák, vědoma si zřejmě že bych měla důkaz její malé zlodějny, který by posloužil paničce Mon k přednášce o tom že to se nědělá, stáhla se a dělala jakoby nic. Passat byl naložený dary od Vás páníčků, Mon nasedla, nastartovala a nic...znovu a nic...Pan Novotný, který nám přispěchal na pomoc a tím probral i Amy a Maxíka, usoudil, že je v háji baterka, či imobilizér, takže Mon rozhodla že jedeme golfem. Pátrala jsem v paměti jak velké galgy vezeme, zda se nám podaří je do toho auta nasoukat, přeci jenom šlo o pět pejsků. Raději jsem přestala řešit a vydaly jsme se na cestu, během níž nám došlo, že nemáme síť a při počtu psů, by asi ani naše blonďaté hlavy a milé úsměvy německoou policii neoblomily. Tak jsme přibrzdily v Hornbachu v Karlsuhe, kde jsme koupily síť, přičemž vyvstal problém jak dvě blondýny tu malou síť do auta umístí. Mon hned po rozbalení zůstal v ruce kus tkaničky, naštěstí síť byla důmysleně udělaná, a po krátkém uvažování kam ji kurňa dát , když tam nejsou na autě za předníma sedačkama žádné držáky, jsme našly pár dírek, kam jsme ji zahákly, úcyhty jsme protáhly oknem a zavázaly na střeše. -) Esteticky nic moc, ale pro případnou policejní hlídku jsme usoudily, dostatečné.-) Na místě předání jsme byly o hodinu dřív, dostaly jsme kafčo a a už tu byla dodávka s pejsky. Přebraly jsme pět nosanů, u čehož jsme se také zapotily, neb jsme řešily komu dáme jaký obojek aby nám Jitka v čechách nevynadala, že Volcano nemůže mít růžový, když je kluk. Jitka je velký puntičkář co se týče obojků-) Hlavně že jsme tedy nandaly správné barvy obojků a nevšimly si že máme v ruce místo Indiany Jordanu. Po deseti miinutch a čtení čipů jsme Jordanu předaly té správné mamince a přibraly Indianu. Volcano byl lehce vypalšenů, holkjy byly naprosto v pohodě a mazlily se a líbaly, jako by nás znaly odjakživa. Vydaly jsme se tedy soukat je do náhradního galgomobilu, první měla jít podenčí holčička Chola, té se moc nechtělo, za to čtyři galgoušci byli z auta nadšení a rvali se na měkké vankůše jak diví. Jak poznamenala německá kolegyně, asi poprvé zažili co je to měkký vankůš. Honem rozloučit a vydat se na cestu domů. Prdelůky spokojeně polehaly, já je okem přelétla a asi minutu jsem je počítala, pořád mi jeden chyběl. Mon se orosila, přibrzdila, došla k závěru, že neumím počítat do pěti a pokračovaly jsme v cestě. Zazmatkovala jsem ještě jednou, když jsem Mon přesvědčovala, že máme jen čtyři pasy a držela jsem jich v ruce pět. Nevím, počítat fakt umím, minimálně do šesti, když moje smečka nyní čítá šest psů-) Cesta ubíhala krásně, nosani spinkali krásně se pacinkama objímali. V Rozvadově jsem zjistila, že musím....ale při pomyšlení, že ty miláčky zastavením auta vzbudím jsme statečně držela až za Prahu, kde už se to fakt nedalo, a protože jsem nechtěla napínat maminky čekající na svá štěstíčky, přidřepla jsem u dálnice auta mě hezky osvítila, ale víte jak...když se musí tak se musí...No a to už je skoro konec povídání, je deset večer, předáváme pejsky, Jitka Romanou fotí galgoušci se mazlí a já mazlím Beníka, který byl u mě v dočásku skoro rok, a přijel si s páníčky pro kamarádku Indianu. Beník je nádherný a pořád stejně úžasný pes. Domu jsem dorazila kolem půl drůhé ráno, a čekalo mě asi největší překvapení dne. Zalehla jsem z jedné starny Lovelyho, z druhé strany Lašenku, zbytek poskládaný okolo, když tu najednou mě něco nadzvedlo ruku a snažilo se mi to tu ruku posouvat po tělíčku. Vážení, byla to MÁŠA. Mášenka po osmi měsících strachu, kdy na sebe nenechala sáhnout se sama přišla pomazlit. Krásných okamžilů bylo mnoho, ale tenhle byl naprosto úžasný, už jsem nevěřila, že se to někdy stane ale dokázaly jsme to. Všem páníčkům moc díky za to že dali domovy krásným nosanům, díky všem, kteří nás vítali při příjezdu a obzvlášť velké díky panu Novotnému a Michalovi že to stále ještě dávaj -) a podporují Mon a Jitku a celý tým GVN. Mon velké poděkování za dnešní dopravu Kenji do Ostravy.
Za os Galgo v nouzi Magda ...